Liška Ryška

Nic nevím. Nic nového (naštěstí?).

Mám kolem sebe spoustu lidí, která je přesvědčená, jaký je to nerozum a stresující dočasnost – bydlet v Horoměřicích. Někteří jsou ohromně laskaví, myslí na mě a nabízejí mi jiné možnosti bydlení, v Praze, na skvěle dopravně dostupných místech, zvlášť s ohledem na moje osobní dopravní trasy. Je mi to milé, potěšující. Leč tvrdím, že se nikam hned tak stěhovat nechci, že nemíním dělat extra výdaje na stěhování nebo dražší nájem. Ne ne. Zvlášť v létě ne.

Je to příjemné, mít možnost po návratu domů sundat boty a jít bosky na trávu a tam dělat cokoli. Sám, tojo. A co?! Proč ne. Z kuchyně, kterou užívám naopak ne-sama, jsem si stáhla k sobě do pokoje všechny příbory a některé kousky nádobí. Nějak mě víc začalo rozčilovat, že jsem našla misku a dva talíře zničené myčkou a nenašla svůj půllitr, když jsem po něm prahla. Objevila jsem ho pak špinavý v myčce. Kterou já nepoužívám. Nechala jsem v kuchyni jen věci, co si pro mě za mě může půjčit kdokoli. A nerezové nádobí, které si snad nikdo nepůjčuje. Jinak ... grrr ... ho strčím do prádelny.

Zkrátka nic zvláštního. Pobyla jsem s kamarády v jedněch horách a pak s příbuznými v jiných horách. Bez nějaké ambice zdolávat vrcholy kopců, potit se s velkým batohem jako v dobách mé mladické slávy. Na to kašlu. Už se mi nechce ani sobě předvést, že na to stačím. Možná už nestačím. A je mi to fuk. Hlavní je být. Být s lidmi. Setkávat se. Buď naplno s blízkými, jednou za čas, anebo aspoň jen po povrchu s těmi, co jsem dlouho neviděla. I to je dobré. Když to je možné.

V práci taky nic. Teď je naše skvělá paní sekretářka tři týdny na dovolené, takže mám práce víc a některá je pro mě i nová. A až budeme v plném stavu zaměstnanců? S šéfem jsme teď znovu  o nových výhledech a mé pracovní náplni nemluvili. Soukromě si čtu už několikátou knihu, abych si byla schopná zodpovědně vybrat právě ten směr psychoterapeutického výcviku, který by mi seděl. V nějakém pro mě důležitém aspektu. Ještě bych potřebovala nastudovat Heideggera nebo aspoň daseinsanalytický směr, abych se lépe zorientovala. I to přijde. Jen nepodlehnout své obvyklé komplikaci a pastičce – příliš detailnímu poctivému nastudovávání tématu od základu. Protože to trvá dlouhý, dlouhý čas a oddaluje rozhodnutí. Téměř znemožňuje.

Ani nevím, jestli mě v tomhle pracovním ohledu rozčísla čára přes rozpočet, anebo ne: Máme novou kolegyni, smlouvu má na rok, protože její pracovní místo pak zanikne. Po rozhovorech s klienty o jejich potřebách a přáních sestavila svou náplň práce, svůj program. Samozřejmě téměř totožný s náplní práce, kterou jsem si do budoucna vymyslela pro sebe. Trochu mě to bodlo, ale hned jsem se uklidnila. Uvidíme. Ještě nepřišel můj čas. V mé hlavě mne znepokojil nápad, že až rok uplyne, šéf novou kolegyni opětovně angažuje na nově vzniklém pracovním místě pro mne, které ovšem neobsáhnu já. Zatím to nechme být, říkám si. Nějak to bude. Třeba otěhotní. Nebo někdo jiný. Já asi ne. 

Zůstávám v klidu. Kdybych byla jiná povaha, asi bych začala žárlit a šít do kolegyně. Jóóó, to bych chtěla vidět, jak někdo jiný dělá! To by bylo drámo. Uvědomuju si, že poslední měsíc se míň směju. Divné – já, takový veselec bujarý. Je to tím, že už nemám spolubydlící na vzájemné sdílení všech radostí i otravností? Nebo je to tím obdobím očekávání? Šéfík už nebude šéfík, jedna kolegyně se vrátí po dovolené zítra, druhá až za dva týdny. A ony dvě budou se mnou v prvním patře. Místo šéfíka. To jsem teda zvědavá, jak se snesem. Snesem se dobře – dosud. Jak to bude po změně – kdo ví. Zatím klid...

Pan domácí mě zatím nevyhazuje. Ale v protějším pokojíku zatím nikdo nový nebydlí. Co když si sežene nějaké dva nájemníky a budou chtít i můj pokoj? Zatím klid... 

Zatím všichni zdrávi, tak jsem vděčná. To je pasivní druh vděčnosti. Krásný. Ale něco podniknout by to chtělo, něco nového bych si řízla! Něco aktivního. Pokud to nenaruší ten pasivní druh vděčnosti. 

*   *   *   

Píšu pěkné kidy. Kydy. A to jsem měla jen dvě piva. Píva. Je čas na třetí, vychlazenější! Poslední.