Liška Ryška

Anó, další příležitost pro komentáře o zdravotním stavu mého kocoura :-)

I pro jiné komentáře. Nemám tolik souvislého času na sepsání článku o slušné délce a slušné šířce nadhozeného tématu; jen o něm tak uvažuju:

Když kocourovi ochrnou nohy a odmítá potravu i pití, řeknou doktoři, že je na eutanázii.

Když můj táta ochrnul na levou stranu po mrtvici a odmítal přijímat potravu i pití, doktoři toho neřekli mnoho. Mluvili o jeho umístění do nějakého rehabilitačního zařízení nebo spíš LDN s rehabilitací. Bylo to hlavně na nás, na rodině, abychom si pomohli, jak se dalo, abychom si informace vyškrábli kdovíodkud a zařídili se nějak v nově vzniklé situaci. A zkoušeli tátovi dávat různé typy jídla a pití, jestli se nechytne, jestli se mu nezačne polykat snáz.

Člověk si může sám říct. Táta si tehdy před osmi lety říkal hned v nemocnici o pivo, doma o čokoládu a vermut. Řval a volal pořád a pořád, ani chvíli jsem  neměla, ani čas umýt nádobí, natož čas se učit na zkoušky. Byla jsem pak v depresi i já – z toho, že nepije nic, jen trochu alkoholu denně, a nejí vlastně vůbec. Moje pseudo-dilema znělo: "Když nepije a dám mu alkohol, odvodní ho to ještě víc a bude to horší, ubližuji mu tím, zabíjím ho! – Anebo ne, nebo mu to pomůže a mám mu to podat?"

Kocour neříká, co by si dal; jen sděluje, co nechce. Nechce nic k jídlu a nic k pití. Je v depresi a šoku, zoufalství, cítí se bídně – stejně jako člověk, který náhle ochrnul.

Je neuvěřitelné, že se ta situace v jedné rodině opakuje a přechází z člověka na kočku. Kočky to takhle chytají – říkáte někteří. Jo, už několik takových příběhů jsem slyšela.

Kvalita života člověka, který nemůže chodit a leží léta na posteli v bytě – jaká je?

Kvalita života kocoura, který nemůže chodit a měl by to podobné – jaká je? Horší, protože nemá žádné intelektuální zábavy jako je čtení a televize? Ale má pořád kontakt s lidmi, stejně jako ten ležící člověk. A to, zdá se mi, je to nejdůležitější. Být mezi lidmi. Jakkoliv.

*   *   *

Kvalita života člověka žijícího a dřejícího na samotě v přírodě, bez televize, internetu, elektřiny – jaká je? Různá. Kdyby chtěl žít jinak, tak to udělá, má na výběr. Ochrnutí deprivovaní moc na výběr nemají...

Kvalita života člověka žijícího ve velkoměstě ve velkolepém domě s velkoplošnou obrazovkou, internetem, autem, postavením, s každoroční dovolenou na druhém konci světa – jaká je? Různá. To víme už z pohádek.

V čem to vězí?

Jaká je kvalita mého života? Jak to poznám? Podle toho, že mám kamarády?

Jsem člověk, co potřebuje mít přehled o dění, když o něco nebo o někoho jde.

A i když o nic moc nejde – z mejdanu odcházím až poslední, asi aby mi nic neuniklo. Nechci vypadnout z obrazu. A je to užitečná vlastnost, právě když o něco jde. Například o něčí zdraví – nezanedbám ho, všímám si. Přes Vánoce jsem se věnovala pochroumanému kocourovi a nebylo pro mě s touto vlastností úplně banální nechat podání medikamentu jednou taky na někom jiném nebo jednu noc z dvaceti strávit u sebe doma a ne s kocourem u rodičů.

Nechat to být? Dovolit si nevědět? Smířit se s tím, že nemohu mít všechno pod palcem?

Napadlo mě najednou, co dalšího je u mne s touto vlastností spojené:

Málokdy jsem ve škole chyběla. Málokdy jsem byla nemocná – bylo to jednoduše proto, že jsem byla zdravá, anebo jsem byla zdravá proto, abych nemusela ve škole chybět a nic mi neuniklo?

Neměla jsem tendence chodit za školu, vůbec ne, méně než ostatní: na gymplu jsem se ulejvala jen z anglické konverzace. Leckdy jsem měla za celé pololetí nula zameškaných hodin a dostala jsem za to s vysvědčením čokoládu. I na universitě jsem na přednášky docházela svědomitě. Jen občas jsem vynechala jednu uvážlivě zvolenou věc a šla místo ní na chvíli k řece kreslit vodní ptáky – to když jsme měli od sedmi od rána do osmi do večera v kuse a často jsme ani nestíhali běžet do menzy na oběd. Pravda, na jeden seminář jsem nechodila vůbec; ale to proto, že jsem vedla oddíl a v té době jsme měli každý týden schůzku. Ani jsem nevěděla, kdo je vyučující; jednou na chodbě jsem viděla, že spolužáci zdraví nějakého kluka, tak jsem mu řekla ahoj a oni mi pak užasle sdělili, že seminář ze statistiky vede právě on ... šla jsem tam potom jen na zápočtovou písemku. To abyste nemysleli, že jsem nějaký šprt, co nesměl nutkavě chybět ani minutu. Ve čtvrtém ročníku jsem už šla ne k řece, ale do putyky. A měla jsem posunutý denní rytmus – na přednášku, co byla od osmi od rána, jsem prostě nikdy nevstala; tak jsem tam nechodila a nějak to zvládla, i když výpočet průměrného věku matky při narození prvního dítěte v roce XY nebyl bez přímé instruktáže zrovna triviální.

A s mojí dobrou docházkou souvisí další věc – vždycky jsem na hodinách pořizovala čitelné a přehledné výpisky a stíhala jsem zapisovat i na těch přednáškách, kde docent chrlil informace takovou rychlostí, že ostatní postupně odhazovali pera a vzdávali marný boj o zaznamenání všeho důležitého. Pak si sešity půjčovali ode mne. Někdy si je i kopírovali. Moje poznámky posloužily mnoha lidem ke státnicím. Skoro ale neposloužily mně samotné. Tehdy měl někdo půjčené tři sešity týkající se velmi obávaného předmětu, a vrátil mi je až týden před státnicemi. Bylo to akorát, stejně jsem se doma nikdy moc nepřipravovala, ale mělo to tu příjemnost navíc, že jako odškodné za prodlení jsem dostala obří čokoládu. Rozbalila jsem ji pak těsně po obhajobě diplomky ... jó, vzpomínky. Výpisky jsem půjčovala kdekomu, ale sama jsem si nerada půjčovala cizí sešity. Nerozuměla jsem pak látce tak, jako když jsem byla osobně přítomná výkladu a když jsem si to osobně a podle svého zapsala. Nechápu, že tolik studentů vycházelo z výpisků někoho druhého. Já toho schopná nebyla a tradované "Já jsem tehdy ve třetí třídě týden chyběla," a proto se v tom nevyznám, na mne sedí.

Je to tak, že moje vlastnost mít přehled o věci vede ke svědomité docházce a svědomitým výpiskům? Nebo naopak k tomu vede moje neschopnost vycházet z cizího pojetí, z cizí interpretace výkladu? Nebo nechuť spolehnout se na cizí interpretaci, nedůvěra? A odpor k biflování! Je první moje svědomitá touha mít přehled a schopnost mít přehled, anebo je primární moje nedůvěra a neschopnost vycházet z cizí interpretace; nebo je to propojené jako slepice a vejce?

Také jsem často ten, kdo odchází z práce poslední, nejen z mejdanu. Zkontroluji, že kočka se nachází z dosahu alarmu, vypnu počítač, nakrmím rybičky, umyju hrnek, zavřu okno (ale jó, už víckrát jsem ho nezavřela a byl z toho policejní výjezd; nejsem dokonalý puntičkář), zhasnu, zamknu, zabezpečím. Často to raději ohlídám sama, než bych to nechala na někom, kdo v tom neumí ještě chodit. A má to opět dvě stránky – ne jen že zabezpečuji, ale také tím získávám nejlepší přehled ze všech. Je to možná trochu mocenské; ovšem nikoli zneužitelným způsobem, není to zištné. Může to ale vytvářet určitou pozici. Mně ale vůbec nejde o to, být snad nenahraditelná, ani náhodou; zkoumám-li své pohnutky, je jimi obava, aby bylo všechno zabezpečeno a nic se nestalo, nic a nikdo nebyl zapomenut, opomenut, nic nebylo hozeno na někoho, kdo by si s tím obtížněji poradil, protože to "nemá v krvi." Mám dojem, že když už se jednou o něco starám, nemůžu to jen tak na někoho hodit a jet na dovolenou – musím předem s konkrétní osobou domluvit, že na věc dohlédne. Zabezpečit zabezpečení.

Z čeho to je? Máte to taky? Jde prostě o kontrolu? O obavu něco pustit a nechat letět i beze mne?

I proto se mi nechce umřít, že bych nevěděla, co je nového ...

Mnozí z nás v těchto dnech chtějí vyjádřit své pocity spojené se smrtí Václava Havla nebo své názory spojené s tím, jak se k jeho smrti a životu již vyjádřili jiní. Mám nemálo názorů na nemálo věcí, které Václav Havel vykonal. Některé věci mi připadají úžasné, jiné typu "co to ten Havel zase provádí?!"

On je pro mne symbolem konajícího muže a zároveň slušného člověka, víceméně. Hlavně velmi lidského člověka (což já mám ráda), co mockrát šlápnul do hovna. Není to žádný andílek, naštěstí. Bezpohlavní andílky bez vášně – nebrat. Pro mnoho generací je Havel široko daleko jediný velikán, jehož smrt a život má celostátní význam – jak pro občany uvnitř státu, tak pro obraz našeho státu navenek. Ještě mnoho generací se narodí, než se zase bude konat státní pohřeb podobného rázu. Je to ojedinělá událost, ano. A doufám, že na lafetě děla už nikoho tak starosvětsky nepovezou. To ho mohli rovnou naložit na tank ... ne, to je přehnaná asociace, ovšem nedivím se, že mi vyvstává.

Ale tím, jak někteří JEN truchlí, zapalují svíčky, chodí do průvodu, chystají se na pohřeb nebo na koncert (na ten pro Havla, ne na ty koncerty, co byly v těchto dnech státního smutku zrušeny), tím, jak masy smutní, jak pohřbívají našeho důležitého člověka, nepohřbívají tím také to, co symbolizoval? Nepohřbíváme tím truchlením Havla a jeho hodnoty, spíše než abychom je nesli dál?

Chápu, že většina lidí potřebuje rituál v okamžiku, který se jich silně dotká a představuje nějaký přelom, končení, loučení. Pro mě to není končení. Protože nechci. Proč by mělo být? Přece se nestane, že pohřbíme Václava Havla i s tím, co – pro nás, obrazně – představoval? Nestane se, že to všechno zmizí, bude to krásně rituálně vyřízeno navěky? A může přijít nová éra, éra někoho jiného; například sterilních mocenských anti-sociálních ekonomů...? A tím pohřbením to odsouhlasíme?

Doufám, že se pletu; raději předpokládám, že na základě zamýšlení se nad významem Václava Havla vzniknou nové věci, bude pokračování – ne že jen pohřbíme to staré, odtruchlíme si to pěkně a pak už po tom nikdo nevzdechne. My tu zůstáváme. My jsme tu teď. Každý ať koná posvém – což by po havlovském způsobu asi mělo znamenat: ať si každý dělá, co chce, nejlépe uvědoměle a ohleduplně, ať žije pravdivě, rozhoduje se podle svého nejlepšího přesvědčení, ne podle očekávání druhých, a předem to pořádně uváží – pokud ale zrovna nemá velikou chuť něco udělat úplně spontánně.

Přeju Michailu Gorbačovovi dlouhý život a nechci si ani představovat, co by se stalo, kdyby zemřel on. Není "náš" jako Havel a bližší košile než kabát; přesto spíše jeho považuji za hybatele, za spouštěč rozpadu Východního bloku. Bez něj by žádná Sametová revoluce nebyla. A i kdyby nebyla, Václav Havel by snad zůstal úctyhodným Čechem. Nebo ne? Nejel by na lafetě. Byla by to škoda. I když mi to připadá jako absurdní drama.

Skáču snožmo na gramofonové desce, která je zabalena v bílé igelitové tašce. Na ulici. Pohybuji se tak namísto chůze pružnými malými poskoky. Je to pérovací, veselé a říkám si, že přitom jistě navíc posiluju břišní svaly a to je dobrý.

*   *   *

Kontext snu je událost popsaná v minulém článku; sen se zdál následující noc. Jde o téma, zda se někdy znovu sestěhovat s rodiči, za jakých okolností a jak se při pomyšlení na to cítím.

Před pár dny jsem říkala kolegyni o své vyhlídce – být připravena nastoupit a bydlet zase u rodičů, kdyby se s nimi cokoli semlelo. Jsem ráda, že od rozvodu pět let bydlím sama, nevrátila jsem se k našim, ani mě to nenapadlo. Nepřipadá mi dobré vracet se do dětské pozice ani částečně. Chci svůj klid. A svůj ruch. Často ještě v šest večer nevím, jestli půjdu domů na večeři a kdy a jakou a jestli nakonec nepůjdu někam úplně jinam. Tak mi to vyhovuje – proč ne, nejsem v situaci, kdy by na tom byl někdo jiný závislý. A odvykla jsem komukoli cokoli hlásit – když nejsem na noc doma, nejsem; rozhodnu se třeba až o půlnoci.

S blížícím se koncem roku se blíží konec mámina pracovního procesu. Její obavy o finanční situaci domácnosti narůstají, vytváří si fantazijní domněnky o tom, co bude dál, jak domácí zase zvýší nájemné, ačkoli okna profukují pořád stejně a byt chátrá víc a víc. Představuje si, jak bude stěhovat velkou knihovnu, jak knihy nechá v úschově u bráchy, jak bude přesunovat tátu i s jeho postelí jinam, do bytu, kde už nebudou na stropě erby, které tam on namaloval. Do bytu, co bude malý, ale relativně jen o málo levnější než stávající veliký.

Před týdnem pravila, že jí to už dýchá na záda. Dnes se zase vidíme a zase je to tu – že její důchod padne celý na nájem. "No a co," já na to, "táta má taky důchod; a kolik peněz myslíš, že zbývá spoustě lidí, když zaplatí nájem?" Ona zas, že na to mít nebude; čemuž já úplně nevěřím. A co když táta umře – no prosím, to už na byt mít nebude, to je pravda, ale už ho ani nebude tak velký potřebovat, v takovém případě přece – myslím si, ale neříkám. Hlavní je pro mě nestěhovat nechodícího tátu. Jinak pro mě stěhování nepředstavitelný problém není. Ovšem teď; kdoví, jaká nostalgie by mne postihla, přijít o domov.

Není příjemné vidět vlastní matku ve stresu – natož takovou temperamentní matku – a nepomoci jí. A beztak mám pod kůží svou vyhlídku "Až bude nejhůř a něco se stane, počítám s tím, že pravděpodobně budu muset jít bydlet k rodičům." Tak jsem se rozhodla to přímo říct a oznámila jsem mámě: "V nejhorším můžu bydlet u vás a platit třetinu, ale na víc taky nemám."

Ta na to čekala! Okamžitě mluvila uvolněnějším hlasem a rychle řekla, že to by šlo, že to by nám ještě dost zbylo. Evidentně se jí ulevilo.

Vidím, že nepromluvila se mnou úplně přímo, nezačala s dohodou, s otázkou, jaký je můj názor; napřed to probrala s bratrem a jánevímkým. Trochu manipulace; ne moc, ale přece. Celkem ten způsob chápu. Je to její způsob – nechat mi dost prostoru a přitom zároveň vlastně tlačit. Tak se mi to teď jeví.

Jí se snad ulevilo a mně bylo do breku. Z toho, že mě někdy v blízkém budoucnu čeká stěhování ne ledajaké, ale stěhování do mého vlastního dětského pokoje. Který pořád vypadá spíš jako babiččin pokoj, jímž byl předtím. Minulost. Klepe na dveře budoucnosti. Tak jen zůstat v přítomnosti, vychutnat si ji ještě a využít ji k tomu, abych si uvědomovala, jak to všechno na mne působí; abych si všímala, co to dělá, co se děje i jak komunikujeme.

Bylo mi trochu do breku asi jako puberťákovi, co si řekne: "Až mi bude třicet, to bude konec života!" nebo "Až se vdám, to bude konec, konec svobody." Přitom vím, že tyhle fantazie byly nesmysly, byly hodně zkreslené věkem, nezralostí, nezaviněnou omezeností. Ještě bez znalosti "Jaký si to uděláš, takový to máš." Nojo, napadlo mě  automaticky i teď: "Až půjdu bydlet zpátky k rodičům, to bude konec, to se zahrabu a už nic jiného nepřijde." Naštěstí vím, že je to jen puberťácká představa. Možná takových puberťáckých manýrů přijde víc a neubráním se jim plně, když začnu bydlet s rodiči. Nedivila bych se. Ještě bude sranda.

Teď si jen počkám, jaký další tah máma vymyslí. Jestli si třeba nebude představovat, že se k nim stěhuju hned v lednu. Protože já se stěhuju, "až bude nejhůř." A doufám, že to je daleko.

Jsem labuť.

Sedící na hladině.

Mávám velkými silnými křídly,

chci vzlétnout.

Nejde to.

Labutě přeci vzlétají tak, že se rozeběhnou po hladině!

- Ale po vodní hladině se běžet nedá, říkali mi. Každý to ví.

"A co kdyby ses přestala bát?"

- "A co kdybys mi v tom pomohl?"

Ó, že bych si už dokázala říct o pomoc?

I když se mi pořád zdá, že žádnou oporu nepotřebuju?

Jsem zvyklá žádnou nemít a jde to.

Jde to pořád?

Asi se ochuzuju:

Nepřestávám máchat silnými křídly,

tuším, že bych mohla běžet třeba i po hladině,

ale radši to nezkouším ...

Byla jednou jedna Liška a ta už si doprkvančic potřebovala koupit nové brýle. Nejen že na těch jejích dosavadních se jeden drátek utrhnul, to by nevadilo, to není vidět, protože brýle jsou fikaně asymetrické; ale už měly tak poškrábaná sklíčka, že Liška skoro dva roky mžourala a vykukovala na svět mezi hustými rýhami, jako když kličküje zajíc mlžným labyrintem. Až se jí z toho skoro udělala vráska mezi obočím ... mezi obočími … Mezi obočím a obočím. A její oči jsou z rýhovaného pohledu na svět už unavené. Součástí liščího oka je nyní rýhovka spíš než rohovka.

Ne, nechci vyzývat, abyste přispěli Lišce na brýle, ona už na ně letos skoro našetřila. A pod 15.000 jejich cena jistě nepůjde, všechny anti-pidlo-vokoviny, dostihové cylindry, odšilhávátka a pět dioptrií na dálku něco stojí. A hlavně úprava proti poškrábání. Tu Liška svědomitě zakoupila už minule. Karl Zeiss sice jinak nezklamal a jeho hvězda stále září, ale po sedmi letech už je porejsovaná  a oprýskaná. A taky je to nuda mít sedm let stejné brýle.

Na brýle Lišce nepřispívejte, lidé dobří, já v nejhorším najdu na ulici dvacet tisíc nebo řeknu mámě :-) To už raději přispějte Lucince ve fantastické dražbě krásných předmětů u Modony.

Modona říkala, že na svém blogu zvětší po dražbě písmo. Abych ho svedla přečíst i já, Liška s poškrábanýma brejličkama. Úspory mohu místo za nové průhledné brýle utratit v dražbě. A to bych udělala natošup, protože všechny dražené předměty za to stojí a jsou krásné. Zrovna hned ten první – jemný pléd od squire. Jenže mně by ho bylo líto, kdyby byl v mém vlastnictví; určitě by se mi natrhnul nebo by mi ho kocour v noci ukradnul, rozcupoval a to by tedy nešlo.

Těším se, až dražba skončí. Bude pro dobrou věc a Modona zvětší to písmo na obrazovce. Jestli mi nezbyde na brýle. A když se to stane, přestanu chodit ven, protože už neuvidím, které číslo autobusu jede, a že jde zrovna proti mně pan prezident po chodníku; já ho nepoznám a on se naštve a to bude průšvih. Takže radši ven chodit nebudu, budu sedět jen u počítače. Kdyžtak prosímvás taky pak po 17. listopadu zvětšte písmo na svých blogách, ať nemusím číst jenom Modonu. Já bych si zvětšila písmo universálně na své obrazovce sama, ale ty volby jsou tam psané tak malými písmeny…

Těším se na konec dražby!

Jo prosím vás, na ty MOJE předměty č.4, č.8 a č.10 radši moc nepřihazujte, ať mi zbyde aspoň na monokl, když ne binokl; já se totiž asi neudržím a neuváženě budu dražit.

ANOTHER BRICK IN THE WALL STREET

Probíhající akce Occupy Wall Street je mi sympatická. Ostatně proč bych byla nadšená z extrémní koncentrace kapitálu a moci do několika málo rukou světa, když patřím k těm 99 %, co tak akorát vyžijí od výplaty k výplatě. A to jsem ještě ta šťastná – zdraví mi slouží, práci mám a nic mi nebrání kreativně konat dobro a hrabat prachy, kdybych náhodou dostala chuť. Předchozí věta je v podstatě pravičácká (pokud mám zůstat u zjednodušeného pohledu na rozvrstvení politických postojů). Je pravicová. Mám tedy pravicový postoj?

PRAVICE?

Někteří lidé, vyslovující podobnou větu, se domnívají, že jsou pravicoví, že pravice je to pravé. A pravici volí; u nás například stranu s nejsměšnějším názvem Top09. Někteří z nich možná volí pravici, protože se chtějí cítit o společenskou vrstvu výše. Nechtějí být „socky;“ není to „sexy“. Jsou takové skupiny lidí, to se ve výzkumech ukazuje. Jsou povrchní? – Jsou in! Jsou mainstream; řečeno jejich slovníkem. Považuju je za stejnou skupinu jako lidi, kteří bezmyšlenkovitě přejímají hloupá jazyková klišé z amerických seriálů třetí kategorie, přeložených překladatelem čtvrté kategorie. Novináře nevyjímajíc. A to u nás je ještě dobře!  U nás být „socka“ neznamená tak obří propad oproti „vyšší střední vrstvě.“ Ale jak dlouho to tak ještě bude? O kolik se nůžky ještě rozevřou? Počkáme si na to v klidu s rukama v klíně?

Budou stejní lidé ještě volit pravici, až zestárnou a onemocní a nebudou mít na zubaře ani na chirurga? Nechají se šikanovat v nějaké nemocnici pro chudé podřadným personálem páté kategorie? A to u nás je ještě dobře…

MOŽNOST VÝBĚRU?

Ve Spojených státech mají sice levnější hamburgery a platy mají vyšší, ale jak kde. Jak kdo. Že jsou zmlsaní a zvykli si žít na dluh? Pochybuju, že by byli z žití na dluh nadšeni. Přístup ke vzdělání je pěkná věc, ale po dostudování být zadlužen po uši a kvůli bydlení se zadlužit ještě víc a léta žít ve stresu a strachu, jestli budu schopen peníze splácet – nic moc! Že je to jejich odpovědnost, takové zadlužování? – A opravdu měli tolik možností na výběr? Kolik možností, co budu dneska jíst, mám na výběr já? Všechno klape, všechno funguje, konkurence jede, obchodů jsou stovky a v nich stovky druhů jogurtů, jen si vybrat! – Jo? Ze stovky druhů předražených hnusných škrobovitých hlenů si mám vybrat jogurt k dnešní snídani? Co je to vlastně jogurt? Je to to, co mi ukazují v reklamě? Jak to mám poznat, když jsem nikdy neviděl jiný jogurt, nejedl jogurt v Řecku? Nemám na to, abych jel do Řecka. Jsem v pasti?!

VIRTUÁLNÍ REALITA!

Říkají, že jogurty jsou zdravé. Říkají, že zrovna tenhle jogurt je nejzdravější, podporuje dobré zažívání. Říkají, že odborníci to potvrzují. – Doprdeleavytomuvěříte? Je to reklama, ne pravda.

Říkají, že koupí tohoto jogurtu přispívám na děti v nouzi. – Kupujete si odpustky? Je to jen reklamní trik.

A co si mám tedy koupit k snídani? Co mám jíst, abych neházel prachy do kapes nadnárodních korporací, neplatil jejich předražené šmejdy? Mám jít na „farmářské“ trhy? – No … možná někteří prodejci skupují kdovíco závadného kdovíodkud, co nevypěstovali, a vydávají to za bio-kvalitu. I to se už stalo.

Co budeme dělat??

ŘEŠENÍ?

Necháme to tak, ne? Co? Normálka. Nic se neděje. Budeme si zodpovědně žít pro rodinu, pracovat, snažit se, čestně a poctivě, co nejlépe dokážeme. Budeme spořádaně chodit k volbám a využívat toho, co nám systém dává. Však ho platíme ze svých daní. Je to v pořádku. Jogurt koupíme tady v supermarketu, protože je to levnější – anebo zvolíme kvalitu a koupíme pro děti nějaký dražší v bio-obchodě. A je to. Máme přece na výběr. A když mocní řeknou, že je nouze veliká a jinak to nejde, utáhneme si opasky, protože jsme obětaví zodpovědní občani, a koupíme si jogurt jen obden. Pokud to nepoloží jogurtový průmysl; kdyby to hrozilo, uspořádáme na něj veřejnou sbírku, korunku ke korunce; přece to nebude platit stát nebo banky! Co na tom, že tu nouzi způsobili mocní a bohatí. Trochu se uskrovníme a zase bude dobře. – Nebude. Bohatí a mocní se neuskrovní. Protože systém je takový. Oni nedělají nic jiného než my – jen využívají systém, který tu je. Pro nás. O nás bez nás.

OCCUPY WALL STREET

Pro to vše shora uvedené je mi hnutí OWS sympatické. Ale jsem teď pesimista. Bojím se, že nepomůže ničemu. Že nastane zase stejný scénář: i když se protesty, výzvy, demonstrace rozšíří a vyvinou v něco dalšího, v další krok a úspěšnou novou etapu, nalepí se na ně jiné typy lidí, kapitalistické struktury využijí všechno ve svůj prospěch, integrují, a pojede se dál. Už to vidím: „Koupí tohoto fair-trade výrobku přispíváte na hnutí Occupy Wall Street.“

Toho jsou si všichni na Wall Street vědomi lépe něž já; nepochybuji. A co s tím? Jak na to? Nikdo neví? Nikdo nemůže vědět? Uvidíme? Někdo ví? Nebo už nějaké mocenské prachaté skupiny berou věci do svých rukou, aby byly včas na místě, až přijde na integraci hnutí do kapitalistických nedemokratických struktur? „The marriage between capitalism and democracy is over,“ řekl Slavoj Žižek (video i přepis a další věci na netu lze najít snadno).

Zatím přeju v první etapě, aby demonstranty přestala zatýkat policie. Hanba.

A nám všem přeju, abychom nebyli slepí, hluší a líní a hledali informace z různých zdrojů, ne jen z našich televizních stanic, kde se spíš dovíme, jaké šaty si oblékla která zpěvačka, než co se skutečně děje skutečným lidem.

Jako první Čech se nechal zpopelnit Vojta Náprstek. O tom a pohřebních artefaktech začala nedávno výstava U Halánků. Pohřbívací rituál žehem probíhal na našem území ale přece i v pravěku! Přičemž pohřbívání do země byl způsob starší a celkově zřejmě v historii četnější. Obojí mi připadá jako likvidace mrtvol docela hygienické; když k tomu přistupuji čistě technicky. Jenže výhradně technicky k pohřbívání přistupovat nelze. Obsahuje také loučení, zakončení, úctu k životu – a ke smrti, to je totéž – a úctu k člověku. Tak pojímám pohřbívání já. Osobně pak už nelpím na průběžném docházení k hrobům na pohřebiště, jak jsem psala. Ovšem jiní lidé mohou totéž cítit jinak.

Že přibývá zesnulých, kterým se nedostane pohřebního obřadu? To samo o sobě mi nesignalizuje odklon od rituálů. Může to znamenat, že blízcí zesnulého uspořádají speciální rituál, dělaný na míru lépe než rakev; například rozpráší společně jeho popel na místě, kde (by) si to zesnulý přál. Ano, vím, že existují řady uren, které si nikdy nikdo po kremaci nevyzvedl ze skladu; o tom teď není řeč.

Vlastně mě ani nepobuřuje, když výtvarník vezme popel z urny a vykreslí jím portrét zesnulého. Na první pohled to vypadá jako zneuctění lidských pozůstatků, ale nemusí být: Autor říká, že když ti umře jako dítěti máma a koukáš se pořád na plechovku a víš, že máma je uvězněná uvnitř, dostaneš zoufalou chuť ji vysvobodit, dostat ji ven.

Zpět k hygienickému zacházení s ostatky. Máme tu novou metodu. Tedy my tady ne, protože její průkopníci kroutí hlavou nad tím, že v Evropě ji legislativa zatím nepovoluje. Asi jako nedovolovala Vojtovi Fingerhutovi, aby se nechal spálit na našem území? Museli ho tehdy převézt do Němec. Jó, převážet mrtvoly na dlouhé tratě, to echt hygienicky nevypadá… Nová metoda není ani zahrabání ani žeh ani vhození těla do vody, ale rozpuštění. Rozpuštěný a vypuštěný, doslova. V informačním článku se praví:

"… se rozpustí měkká tkáň, která je poté odplavena městskou kanalizací. Výrobce systému zdůrazňuje, že odpad je naprosto sterilní a nejsou v něm ani stopy DNA."

Podobá se to pohřbu do vody? Pohřbu? Ne, to těžko mluví o pohřbívaném, když užívají označení „odpad“! Rozpustit člověka – prosím, sežehnuté kosti rozdrtit do urny jako po kremaci – no prosím, ale s úsměvem člověka spláchnout do kanálu jakobynic, nepietně, říkat tomu nová levnější a ekologičtější metoda? To se mi na tom nelíbí. Proto jsem proti. Pozůstatky člověka jsou pro mě v jiné kategorii než lógr od kafe.