NEBO NE?
CO BYCH TAK PSALA...
Nic nevím. Nic nového (naštěstí?).
Mám kolem sebe spoustu lidí, která je přesvědčená, jaký je to nerozum a stresující dočasnost – bydlet v Horoměřicích. Někteří jsou ohromně laskaví, myslí na mě a nabízejí mi jiné možnosti bydlení, v Praze, na skvěle dopravně dostupných místech, zvlášť s ohledem na moje osobní dopravní trasy. Je mi to milé, potěšující. Leč tvrdím, že se nikam hned tak stěhovat nechci, že nemíním dělat extra výdaje na stěhování nebo dražší nájem. Ne ne. Zvlášť v létě ne.
Je to příjemné, mít možnost po návratu domů sundat boty a jít bosky na trávu a tam dělat cokoli. Sám, tojo. A co?! Proč ne. Z kuchyně, kterou užívám naopak ne-sama, jsem si stáhla k sobě do pokoje všechny příbory a některé kousky nádobí. Nějak mě víc začalo rozčilovat, že jsem našla misku a dva talíře zničené myčkou a nenašla svůj půllitr, když jsem po něm prahla. Objevila jsem ho pak špinavý v myčce. Kterou já nepoužívám. Nechala jsem v kuchyni jen věci, co si pro mě za mě může půjčit kdokoli. A nerezové nádobí, které si snad nikdo nepůjčuje. Jinak ... grrr ... ho strčím do prádelny.
Zkrátka nic zvláštního. Pobyla jsem s kamarády v jedněch horách a pak s příbuznými v jiných horách. Bez nějaké ambice zdolávat vrcholy kopců, potit se s velkým batohem jako v dobách mé mladické slávy. Na to kašlu. Už se mi nechce ani sobě předvést, že na to stačím. Možná už nestačím. A je mi to fuk. Hlavní je být. Být s lidmi. Setkávat se. Buď naplno s blízkými, jednou za čas, anebo aspoň jen po povrchu s těmi, co jsem dlouho neviděla. I to je dobré. Když to je možné.
V práci taky nic. Teď je naše skvělá paní sekretářka tři týdny na dovolené, takže mám práce víc a některá je pro mě i nová. A až budeme v plném stavu zaměstnanců? S šéfem jsme teď znovu o nových výhledech a mé pracovní náplni nemluvili. Soukromě si čtu už několikátou knihu, abych si byla schopná zodpovědně vybrat právě ten směr psychoterapeutického výcviku, který by mi seděl. V nějakém pro mě důležitém aspektu. Ještě bych potřebovala nastudovat Heideggera nebo aspoň daseinsanalytický směr, abych se lépe zorientovala. I to přijde. Jen nepodlehnout své obvyklé komplikaci a pastičce – příliš detailnímu poctivému nastudovávání tématu od základu. Protože to trvá dlouhý, dlouhý čas a oddaluje rozhodnutí. Téměř znemožňuje.
Ani nevím, jestli mě v tomhle pracovním ohledu rozčísla čára přes rozpočet, anebo ne: Máme novou kolegyni, smlouvu má na rok, protože její pracovní místo pak zanikne. Po rozhovorech s klienty o jejich potřebách a přáních sestavila svou náplň práce, svůj program. Samozřejmě téměř totožný s náplní práce, kterou jsem si do budoucna vymyslela pro sebe. Trochu mě to bodlo, ale hned jsem se uklidnila. Uvidíme. Ještě nepřišel můj čas. V mé hlavě mne znepokojil nápad, že až rok uplyne, šéf novou kolegyni opětovně angažuje na nově vzniklém pracovním místě pro mne, které ovšem neobsáhnu já. Zatím to nechme být, říkám si. Nějak to bude. Třeba otěhotní. Nebo někdo jiný. Já asi ne.
Zůstávám v klidu. Kdybych byla jiná povaha, asi bych začala žárlit a šít do kolegyně. Jóóó, to bych chtěla vidět, jak někdo jiný dělá! To by bylo drámo. Uvědomuju si, že poslední měsíc se míň směju. Divné – já, takový veselec bujarý. Je to tím, že už nemám spolubydlící na vzájemné sdílení všech radostí i otravností? Nebo je to tím obdobím očekávání? Šéfík už nebude šéfík, jedna kolegyně se vrátí po dovolené zítra, druhá až za dva týdny. A ony dvě budou se mnou v prvním patře. Místo šéfíka. To jsem teda zvědavá, jak se snesem. Snesem se dobře – dosud. Jak to bude po změně – kdo ví. Zatím klid...
Pan domácí mě zatím nevyhazuje. Ale v protějším pokojíku zatím nikdo nový nebydlí. Co když si sežene nějaké dva nájemníky a budou chtít i můj pokoj? Zatím klid...
Zatím všichni zdrávi, tak jsem vděčná. To je pasivní druh vděčnosti. Krásný. Ale něco podniknout by to chtělo, něco nového bych si řízla! Něco aktivního. Pokud to nenaruší ten pasivní druh vděčnosti.
* * *
Píšu pěkné kidy. Kydy. A to jsem měla jen dvě piva. Píva. Je čas na třetí, vychlazenější! Poslední.
VĚCI NEJSOU, JAK SE JEVÍ...
Sobota odpoledne. Nastupuju do autobusu předními dveřmi, prostředními nastupují dvě ženy s batoletem. Kráčím kupředu a vzadu mezi sedadly vidím:
Dva muži vyskočili na nohy. Dva mladí muži, rozčilení, v pohybu.
„Nebijte mě!" ozval se hlasitý, srdcervoucí výkřik člověka, který je bez sebe hrůzou. Byl to muž v černém obleku, sedící, padesátník. Bledý strachy.
„Vystupte si, okamžitě si vystupte," hulákají na něj dva mladí svalnatí muži a jdou ho vystrkat ven z vozu.
Ten výkřik byl strašlivý. Jako by křičel můj táta. Někdo mu chce ublížit? Každá buňka se ve mně rozbublala, všechny jsou ve střehu, jsem nastražená jednat. Jdu pomalu k nim. Tohle přece nejde, buď jim vynadám, nebo něco udělám!
„Praštil tady paní zezadu do hlavy!" říká někdo řidiči, který přichází spolu se mnou.
Aha. Zastavuju se, sedám si, přestávám sledovat muže. Ani nevím, jestli ten chlap v obleku vystoupil v pořádku nebo ho vyhodili ven – už jsem ho neviděla. Přesunuji totiž pozornost na paní kolem šedesátky. Mám k ní jít? Jestli ji nenadále někdo praštil do hlavy, určitě bude vykolejená. Nebude něco potřebovat?
Ne, je obdivuhodně komponovaná.
„Vy jste mi vyděsili dítě!" rozčiluje se matka nastupující prostředními dveřmi, kterými byl vyhozen černý muž.
Napadená paní – také už na nohou – vysvětluje matce, že muži se jí zastali (a že vyděšené dítě je proti tomu hovno, řekla bych já; vyděšení jsme byli všichni). Paní mluvila úplně slušně, souvisle, důrazně, objasnila situaci. To obdivuju. Kdyby se to stalo mně, začala bych na útočníka napřed ječet a byla připravena ho mlátit. A pak bych byla půl dne rozklepaná z toho, co jsem udělala, a z toho, že mě někdo fyzicky napadl. Kdybych ale viděla, že je blázen, úplně bych ovšem chování změnila a bylo by mi snad OK – zpracovala bych to tak, že by se mě taková událost osobně nedotkla.
Na konečné paní oběma mužům znovu děkovala za pomoc.
* * *
Přemýšlela jsem o svých reakcích. Trochu mě vyděsilo, že jsem kráčela ke třem mužům v situaci, která vypadala na rvačku – „Nebijte mě!" bylo jediné vodítko – rozhodnuta zasáhnout. Copak se cítím být tak při síle, jako když mi bylo dvacet? A i kdybych byla! To jsem úplně nesoudná? Proč jsem se chtěla vložit do věci, která se mě netýkala? Asi ze stejných důvodů, z jakých ti dva muži vyskočili na pomoc napadené paní... Ale já přece nejsem muž, herdek! Je takováhle neohroženost na místě?
Druhá věc mě potěšila, jiný druh neohroženosti – totiž že hned jak jsem zaslechla, že paní byla napadena, chtěla jsem jít k ní a zjistit, jestli něco nepotřebuje. Opečovat ji. Pomoci jí se uklidnit. Jenže ona byla ohromná a evidentně nepotřebovala ničí chlácholivou přítomnost. Doufám, že se jí nějaký šok nedostavil až zpětně...
NEBYLA TO BLONDÝNA!
Mohlo jí být třicet. Přešlapovala rozpačitě na chodníku. V pěkných šatičkách, černo-bílých. Kroutila se, jako by se jí chtělo čůrat, když ke mně přistoupila, aby mě oslovila. Tón hlasu měla jak z bulvárního pořadu o populárních hvězdách televizní obrazovky. Což na druhou stranu znamená, že i přes ty fráze mluvila spisovněji a pečlivěji než já...
„Neporadíte mi, prosím vás – já hledám obchod XY, má to být v čísle ulice 106. A tady je 105 a 107 – a kde je 106?"
„No naproti!" zahalekala jsem a bodře máchla rukou směrem přes ulici. Bylo mi divné, že by tahle osoba spadla z Měsíce nebo byla celý život zavřená ve sklepě; na to byla příliš módně vyladěná.
„Jenže tam je číslo 98."
To už jsem taky viděla; číslo 98 se roztahovalo přes celý jeden blok. A to si asi nemělo dovolit, protože potom některé osoby nemohou najít obchod XY. Všechny domy by měly být stejně široké, aby byl pořádek a číslo 106 stálo přímo naproti číslu 107!
„Ahá, tak to bude ještě kousek tímhle směrem asi v dalším bloku," geniálně jsem odtušila a pro jistotu ještě tazatelku nastavila správným směrem.
„Ano, ano, to já už najdu!" zajásala a s tím jsme se rozešly.
Doufám, že není třeba členkou strany Věci veřejné – jinak bych se obávala, že vbrzku přijde návrh zákona o univerzalizaci šířky domů. I se zpětnou platností – návrh bourat, přestavovat a přečíslovávat všechny ulice.
JAKPAK TO ROZVLEKLE POKRAČUJE SE ZMĚNAMI...
Je zataženo. Prší. A dneska jedu na vodu.
Už nejsem tak mladá a divoká pirátská Liška, tak snad nikomu nepotopím loď. O řekách už jsme se tu bavili, dokonce jsme jeli virtuální vodu. Určitě jsme ale před těmi třemi lety neprobrali všechno. Se mnou se převrátila kanoe na řece jen jednou v životě – když jsem právě sjížděla krumlovský jez počtvrté za sebou. Chtěla jsem totiž vědět, jaké budu mít skóre. Den předtím jsem pár hodin stála nahoře na lávce a koukala na projíždějící lodě a počítala. Vyšlo mi (brala jsme v úvahu jen kanoe, žádné rafty ani pramice) skóre 1:2, totiž že ze tří kanoí jen jedna se pod jezem nepřevrátila. A já ten jez druhý den sjela třikrát po sobě a počtvrté jsem si řekla: Tak to nechám, nebudu moc kormidlovat, pojedu jen rovně a uvidíme. No a bylo to. Hned jak jsem se vynořila z vody, začala jsem bujaře vykřikovat na lidi kolem, že mám skóre 3:1. Vybavuju si, jak dva chlapíci mi naslouchali a zadumaně přikyvovali. Pak jsem si všimla, že se mi ve vodě vyhrnulo tričíčko a vyhřezlo mi levé ňadro. Proto tolik zájmu ze strany přítomných pánů!
Poté jsem jez sjela ještě jednou naposled, zakončila toho dne skóre na 4:1. Tehdy slunce pálilo, nebylo nějak extra moc vody, ale bylo extra moc lidí – prodloužený víkend s Cyrilem, Metodějem a Mistrem Janem. Ale kdyby šlo jen o tyhle tři! Před každou šlajsnou se stála fronta, třeba třicet lodí. Uf. Jednou jsme si postavili stany v kempu v Krumlově, odešli do města (koukat se z lávky dolů a tak) a když jsme se večer vrátili, mezi našimi stany jich stálo šest dalších, nalepené těsně vedle sebe. Lidi, co přišli do plného kempu večer, dostali výhodu – už nemuseli za stan platit...
Prší. Pláštěnku nemám. Roztrhla se mi na vodě – píše se o tom v článku, na který je odkaz výše. Já tu dlouhou ránu vkusně zalepila, jenže po letošních dvou stěhováních nemůžu pláštěnku najít. Boty do lodi taky ne. Koupila jsem včera nové.Zvolím opačný postup než obvykle – napřed je zmáčím a namaceruju v bahně a pak je budu teprve nosit ve městě:

Asi si s sebou vezmu svou osobní kachničku:

Hlavně nezapomenout koupit kloboukovou gumu. To je na vodu nejdůležitější věc. Přivážu si ji na nožičky brýlí. Ty jsou totiž moje nejdražší věc. A nejdůležitější.
Když jsme byli na vodě s universitou, přijeli jsme do Vyššího Brodu a ještě večer si jen tak na chvíli pádlovali na řece – a jedna loď se cvakla i s brýlemi a jeden kluk jel pak až do Budějic poslepu. Takovou katastrofu nechci zažít. Především proto se vyvaruju převrácení!
SEN 28.5.2010
JAK MI TO DOPADNE S PRACÍ?
DEMOKRACII...
PODSTATA MÉHO DĚTSTVÍ...
Co bych psala? Své nitro už nějaký čas z nedostatku emocionálních podnětů neomílám, ve venkovnu se mi toho příliš neděje – a to je fajn. Jsem celkem vděčná, že je pohoda a žádná změna. Mohla bych se zaobírat tím, co "bych měla" nebo "bych mohla" dělat. Třeba hledat práci, nějakou zajímavou. Tuhle jsem našla nabídku jedné městské části na referenta /-ku bytového fondu. S tím, co jsem vystudovala, by to bylo pro mě akorát nebo spíš o kastu níž, než by byl předpoklad. Vytiskla jsem si ten inzerát a chystala se tam poslat životopis, kouknu na to a říkám si: "Tohle já přece vůbec nechci dělat!" A neposlala jsem zase nikam nic.
A co teda dělat chci? Nemám tušení – být s lidmi, s kočkou, vyrábět letáčky, pozvánky, občas psát nějaký text, přitom pobývat v kreativním prostředí mezi skvělými kolegy, v nehierarchickém systému práce, k tomu nějaká administrativa, skákání na štaflích a tančení v kostýmech. To mám teď. Jenže už před rokem jsem hlásila, že tu zůstanu jen na poloviční úvazek nebo odejdu úplně, protože je tu už nějak málo práce. No je! Nejsem žádný workoholik, flákám se ráda a hodně – flákání mě vždycky podnítí, abych si našla novou zábavu. Například teď fotky – flickr.
Vždycky jsem cítila jako svoji práci to, co jsem dělala navíc a zadarmo, jen tak. Vést oddíl 12 let byla dost práce. Nastudovat podklady, vymyslet, připravit, sepsat, realizovat a vyhodnotit hru pro děti, zakomponovat ji tématicky do celku je práce. Nakreslit něco je docela práce. Přemýšlet o nějakém tématu a napsat o něm ne chaoticky na blog je práce. Něco nafotit, upravit fotky, sestavit, ucelit – to je práce. Trvá to hodiny a hodiny. A činnosti, za které jsem placená, mi vždycky připadaly jako něco vedlejšího.
Jak tohle v budoucnu spojit? V jakém novém, jiném zaměstnání? Znáte ho? A jak to zařídit, aby už to tady bylo a nemusela nastat mezifáze hledání, inzerátů, obcházení, jednání s cizími lidmi, otrava, otrava, otrava, trapné, trapné?!
Nejsem typ člověka, co soustavně po malých krůčcích nebo po jednotlivých zkumavkách v laboratoři něco piplavě vykonává den za dnem. Jsem ten, co se nadchne, pustí se do něčeho (ale napřed nechá nápad trochu usadit), maká si na tom třeba celé noci, dosáhne uspokojení z toho, jakým způsobem vyřešil nastalou neočekávanou překážku nebo tvůrčí krizi, a pak už to nějak dodělá nebo odloží a poflakuje se, aby poskytl prostor dalšímu začátku. Na to, co včera dodělal, už ani nevzpomene, už to nic neznamená.
Vyhýbám se ne práci, ale hledání práce. Vlastní iniciativě nutné pro novou práci.
SRANDA STEJNÉ SOUDNÍ SÍNĚ...